Tak nám to začalo, odjíždíme do Švédska, po půl roce plánování a vymýšlení, kdy jsme zároveň chodili do školy a práce, se stal sen realitou. Tenhle trek jsem chtěl jít už loni, ale neměl jsem parťáka, a nakonec se vyvrbil nápad jít kus po hranicích Česka, takže jsem ho o rok odložil a přemluvil kamaráda z vysoké školy, ať se přidá. Dobře jsem udělal. Oba jsme se nezávisle na sobě dostali k trendu chození nalehko přes Petra Koska, který měl v Ostravě přednášky o dálkových trasách v Americe. Chození nalehko spočívá v tom, že opravdu nesete jen ty nutné věci, které potřebujete a někdy ani to ne :). Ideálně mít veškerou výbavu do 7 kilo a pak jenom jídlo a palivo do vařiče na několik dnů. Můžete si potom dovolit chodit daleko více kilometrů, vaše kolena nebudou tak trpět na cestě z kopce a Vaše ramena si oproti tomu, když nesete 20 kg krosnu taky odpočinou.
Já si cestování nalehko vyzkoušel už na cestě z Rýmařova na Ještěd. No nalehko, nebral jsem si klasický 2,5 kg stan ale jenom hamak a malou ultralehkou plachtu nad něj. Jinak většina efektu nalehko spočívala v tom, že jsme den před odjezdem měli sraz z gymplu a já si ráno zapomněl polovinu věcí. Takže moje 75 litrová krosna se potom, co jsem snědl trochu jídla, propadala sama do sebe, ale i tak moje vybavení vážilo kolem 10 kg. Stále je to zlepšení oproti roku před tím, kdy jsem startoval Alta via 2 s 23 kilogramy.

Vyrážíme v poledne do Prahy a vlak nám jede od tam další ráno kdy nám začíná InterRail jízdenka, s tou máme 24 h na to abychom se dostali co nejdále. V Ostravě zrovna skončily Colours of Ostrava, takže vlakem jede hromada lidí. Do kupé se skoro nevlezeme, protože táhneme s sebou velký 17 kg balík s jídlem a s pár blbostma, které si ze Švédska pošleme za polární kruh do zhruba poloviny treku.

Užíváme si poslední dvě dobrá piva z Břevnovského pivovaru, který jak jsem později zjistil je nejstarší pivovar v Česku založený roku 993.

Na to že vlak jede v 6 ráno, jdeme spát docela pozdě, protože zjišťujeme ještě jaká je situace ve Švédsku s požáry. Poslední týdny ho sužují strašná vedra a sucho, požáry byly dokonce za polárním kruhem a museli vypomáhat i hasiči z ostatních států EU. Naštěstí na treku ani v NP, do kterých se po cestě chystáme, zrovna nehoří. Akorát je všude zakázáno dělat ohně a v některých regionech i vařit na vařících.

Vstanout naštěstí není problém, jedeme přes Berlín, Hamburg, Fredercii, Kodaň, Helsinborg až do Klippanu. Odtud je to jen kousek do NP Soderasen, kde je naše první zastávka. Cesta byla docela plynulá až do hranic s Dánskem, kde do dvou vagónového vlaku nastoupilo hodně lidí s domněním, že je to vlak, kde není potřeba rezervaci. Což způsobilo, že vlak byl přecpaný natolik, že lidi nemohli ani vystoupit. Potom dostala o vlaku echo policie, a tak byl zastaven vojáky, všichni kdo neseděli museli vyjít a všechny kontrolovala policie. Akorát hodinové zpoždění :D, se kterým jsme ale počítali, takže jsme do půlnoci přileji do Klippanu, aniž bychom si museli kupovat jízdenky.

 

Ještě se naposledy vláčíme s balíkem kilák a půl za město, kde se vyvalíme na tyvek a spíme. Sice až v 1 hodinu v noci, ale pošta, na kterou musíme zajít ráno jako první, otevírá až v 8:30 takže budeme mít slušnou porci spánku.

Konečně se zbavujeme balíku!! Trochu jsem se bál, jak se na poště domluvíme, ale paní mluvila plynně anglicky, takže bez problému. Za 300 SEK (+- 30 €) posíláme balík na sever. Za ty prachy bychom si na severu koupili tak tři třetinková piva, naštěstí v tom balíku nebylo jenom jídlo 😉

Kupujeme snídani a čekáme na bus, který nás hodí k národnímu parku. Při čekání vidíme luňáka červeného, který vmžiku vystoupal a z fotky nebylo nic, akorát nebe s tmavým flekem 🙁 .

Národní park Söderäsen je zajímavý hlavně z geologického hlediska. Nachází se totiž na vyzvednuté hrásti mezi dvěma zlomy v litosférické desce. Zároveň se tvořily příkopové propadliny, které prochází celým NP. K tomu přičteme vulkanickou aktivitu, která za sebou nechala čedič a dolerit, a aby toho nebylo málo, tak je součástí parku jezero ledovcového původu. U toho dáváme svačinu, ale je zrovna po 12 a lidi se začali po obědě hrnout krmit labutě, ty začaly koukat co to svačíme. Tak valíme pryč.

Ještě máme „těžké“ batohy, jelikož si neseme jídlo na prvních 9 dnů za polárním kruhem. A musíme se dostat ještě do chatu od švédské turistické organizace pro jejich průkazku (to víte slevy na chatách), tak si dáváme jen krátký 8 km okruh a pak sedáme u studánky, kde není tolik lidí jako na vyhlídkách z útesů.

Park je to pěkný, ale spíše na jednodenní výlety nebo školní exkurzi. Taky podle toho vypadalo parkoviště před parkem..

Cestou zpátky autobusem na vlakové nádraží jsme si všimli, že mrzneme. Koukáme kolem a všichni tílka a kraťasy, zatím co my si vytahujeme bundy. Jak jsme pak zjistili tak se jedná o standard všech autobusů ve Švédsku, že mají klimatizaci na pro ně příjemných +- 12 °C (pro Švédsko bylo nezvyklých 20 °C i v noci, tak se chtěli asi zchladit).

Vaříme si večeři na nádraží (někteří nezapomenou i na hygienu) a čekáme na náš spoj směr Stockholm. Ještě o před půlnocí přestupujeme kousek od Klippanu a nasedáme na noční vlak.

Nádraží se opravuje, takže musíme vystoupit dřív a motáme se příměstskými vlaky. Zmatení turisti se nás ptají kam mají jít, nevím proč zrovna nás, asi vypadáme, že máme věci pod kontrolou. Nemáme :D, žádné informační tabule nejsou v angličtině, ale jsme vysmátí no.

I když jsme se moc nevyspali, tak jsme si docela prošli i centrum Stockholmu. A zase naskakujeme do vlaku. Zhruba za 6 hodin jsme v Örnsköldsviku, kde čekáme na autobus, který nás hodí blíže NP Skuleskogen.

Musíme jít ještě 3,5 km po silnici než dojdeme k hranici parku. K té se dostáváme až v 8 hodin večer, ale to je nám docela jedno, vyspaní z vlaku teďka jsme a Slunce zapadá až v 10 večer. A vychází ve tři ráno, takže světla máme habaděj i v noci, protože Slunce je maximálně schované jen 7° za obzorem.

Chceme spát na poloostrově Tärnättholmarna (býval to dlouho ostrov), na který to máme už jenom hodinku chůze, po cestě si dáváme pozor na malé žabky, které skáčou po stezce (napočítal jsem jich tak 70 za půl hodiny, pak mě to přestalo bavit).

NP Skuleskogen se nachází na pobřeží baltského moře, to mělo přes 20 °C, ale smočili bychom se i kdyby bylo studené :D. Park je zvláštní tím, že se jedná o část země, která byla stlačená ledovci a po jejich roztátí se masa roztahuje a zvedá (Post-glacial rebound). Uprostřed parku je část, která nebyla pod mořem a je zalesněná a směrem k moři jsou kamenná pole, které vytvořily mořské vlny a potom byla vyzvednuta. Z pohledu geologů se krajina zvedá docela rychle a to až 1 metr za 100 let.

V parku je několik chatek s postelemi a kuchyňkou, kde můžete přespat, jen tak :D. My jsme spali pod širákem, měl být pěkně, akorát v noci jsme viděli v dálce bouřku. Naštěstí nás minula. Další den se snažíme se projít co největší část parku, hlavně se chceme jít k 200 m dlouhé průrvě Slåttdalsskrevan a vyjít výše, ať se trochu porozhlédneme.

Musíme zabít 6 hodin a město není zvlášť velké, tak sedíme v parku u moře a snažíme se pochopit hru co lidi vedle nás hrají. (Nakonec jsme na to přišli, jmenuje se Mölkky a je to něco jako dřevěný petang). O půlnoci jdeme na nádraží, za půl hodinu nastupujeme do vlaku do Abiska.