Vstáváme strašně pozdě, snad až po osmé, ale i tak si dáváme vydatnou snídani. Jednak jsme vybalení a nejsou tu teď komáři protože docela fouká. Venku se spalo dobře, naštěstí nebylo takové vedro jako Botnického zálivu v NP Skuleskogen, já jsem spal dokonce tak tvrdě, že mě ani ráno nevzbudila procházející skupina místních, o které mi řekl ráno až Lukáš.

Cesta vede chvíli hned vedle jezera, tak ještě řešíme, jestli tam nehopsneme, ale chceme dneska dojít pod Kebnekaise (nejvyšší vrchol Švédska) tak jdeme dál.

Za chvíli jsme u chaty na konci jezera – Allesjaure Fjälstuga, já jsem docela rád, už na mě šlo… ehm, využijeme kadiboudy, snažíme se o to co nejvíc, protože se nám nechtějí hrabat díry. K tomu první polovina Kungslednu je hodně frekventovaná, dokážete si představit jak by to vypadalo kolem stezek, lépe řečeno museli byste si dávat velký pozor, kde si večer leháte. Lukáš se rozhodl zavolat domů přes satelitní telefon z chaty, že je v pohodě. Hádáme se s borcem, že Česko má předvolbu 420, ten tám tvrdí, že ne. Tak jde někomu zavolat a po 5 minutách se vrátí s tím, že si může Lukáš zavolat za 20 SEK za 1 minutu.

Já jsem domů volal asi až za další 4 dny, no a maminka začala hovor: „Co chceš, proč voláš?“ Tak to mají naši naopak, moji se bojí když volám a od Lukáše když nevolá :D.

Chvíli si povídáme s párem který jde z Kvikkjokku, tak vyzvídáme jak to vypadá na jih, protože jsem od Čechů v Abisku slyšel, jak šíleně zmokli u NP Sarek, že to většina otočila. Ale nic moc jsme se nedozvěděli.

Jde se dobře, batohy zase o půl kila lehčí díky večeři a snídani. V NP Abisko včera ještě byly nějaké stromy, hlavně břízy a pár borovic, ale dneska bychom stromy spočítali na jedné ruce. Většinou jsme teda šli nízkými vrbami, jenom chvílemi byly vysoké i nad hlavu. Cestou k chatě Tjäktja Fjällstuga jsme stoupali a ustoupily i vrby, které nahradila kamenná pole. Přes ta byla občas hozená nějaká ta plaňka, ale jinak jsme přeskakovali po velkým kamenech. I ty krátké 50 metrové úseky nám trvaly alespoň dvakrát déle, než stejná vzdálenost při normální chůzi, a z toho furt měnícího se tempa jsme byli docela frustrovaní.

Ale po 17 km jsme si dali na chatě dlouhou pauzu, využili jsme kuchyňku, umyli jsme si nohy v řece pod velkými peřejemi a bylo najednou lépe.

Na mých patách se podepisují nové boty, zatím žádné puchýře jenom očividně podrážděná kůže, poctivě mažu nohy ráno a alespoň jednou při pauze, ale už teď mi je jasné, že to bez puchýřů nepůjde (ne že bych byl přehnaně optimistický, ale letos na Adlerwegu ani loni po hranicích ČR jsem neměl ani jeden).

Za hodinku jsme v sedle Tjäktjapass které bylo od chaty 4 km, odkud je neskutečný výhled do údolí řeky Tjäksajokk. Na chvíli se zastavíme a jenom koukáme. Je něco po šesté a chceme ujít ještě přes 10 km, naštěstí tu svítí furt a pěšina je pěkná. Akorát co chvíli stojíme, točíme se dokola, protože co 500 metrů jakoby byl nový výhled.

Po cestě většina lidí už kempí, je tu fakt narváno oproti druhé části Kungsledenu. Co 200 metrů je tu stan a ti co mají peníze na utrácení, byli u chatky Sälka. My si tu akorát nabereme trochu vodu, chvíli sledujeme pobíhající kuřata bělokura rousného (trošku mě zarazilo, že nejsou natolik plaší, aby nepobíhali mezi chatkami) a zajdeme na nejhorší kadibudku za polárním kruhem. Ona ani tak nesmrděla jako z ní pálily oči.

Jdeme ještě tak 3 km, kde je rovný plácek u řeky, přes kterou vede most. Tak se rozhodneme tady dneska po 32 km skončit. Být vedle vody má své výhody, člověk se může okoupat a má lehce přístupnou vodu na vaření, ale těch komárů je tady snad dvakrát více než včera. Lukáš smočí jenom nohy, ale já se rozhodnu tam ponořit celý. Vydržím to jen pár sekund, voda je fakt ledová, teče totiž z ledovců. Bych tam taky možná jenom smočil nohy, ale mám pocit, že mi lépe regeneruje tělo 😀 😀 a nechci lézt špinavý do spacáku (péřové spacáky ztrácejí časem objem a potem a špínou z těla to akorát urychlíte, proto je být lepší čistý a ještě lépe nespat nahatý).

Začalo foukat a máme problém vařit na lihovém vařiči, ale nakonec se daří. No problém mám já, Lukáš má závětří, já ne, protože se mi nechce tahat, když můžu využít jako závětří karimatku. Tu jsem si prozřetelně už nachystal do tarpu a mám na ni spacák. Vítr se trochu uklidnil, tak to vařič zvládl. Alespoň nebylo tolik komárů abych musel mít moskytiéru i při jídle (schovali se uličníci do závětří tarpu).

Usínáme za zvuků hučící řeky a potůčků.